Pradávné tajemství výroby hedvábí odhaleno
Je opravdu k neuvěření, že se tajemství výroby hedvábí udrželo v tajnosti po tak dlouhou dobu. Jak už to u velkých objevů bývá, i tento se stal vlastně náhodou. Čínská legenda praví, že někdy před čtyřmi tisíci lety na zahradě plné moruší spadl císařovně do šálku s čajem hedvábný kokon. Jak se jej snažila vylovit, zachytila konec hedvábného vlákna a začala mimoděk z kokonu odmotávat hedvábnou přízi.
Nakolik je tato legenda pravdivá nevíme. Ale faktem zůstává, že stejný experiment si můžete vyzkoušet i doma a pravděpodobně budete úspěšní. Hedvábné vlákno se v teplé vodě skutečně uvolní a stačí „jen“ najít jeho konec a začít odmotávat. Bude vám ale chvíli trvat, než konec vlákna najdete a motat budete dlouho. Tak asi 1000 metrů dlouho…
Lidská mysl je však vynalézavá. Obzvlášť když jde o to, jak si ušetřit práci, a tak v případě ručního odmotávání vlákna raději vymyslela přádelny hedvábí. Dříve jimi oplývala celá Evropa, byly dokonce i u nás (např. Rangherka v pražských Vršovicích). Dnes se však přádelny hedvábných přízí nacházejí prakticky jen ve státech, které přírodní hedvábí též produkují, tedy v Číně a Indii, a tak se možnost navštívit takovou přádelnu nenaskýtá každý den.
Do jedné takové jsem se podívala při mé cestě za hedvábím v jihoindickém státě Karnataka. Po neobyčejných zážitcích z návštěvy kokonové burzy jsem přirozeně toužila na vlastní oči vidět i následný proces zpracování hedvábných kokonů. Návštěvu mi opět zprostředkoval náš místní rádce ve všech věcech hedvábných – Divakar a exkurzi doplnil cenným výkladem.
Indické hedvábí
Naše indická hedvábí jsou vyráběna exkluzivně pro Sartor Bohemia bez asistence třetích stran. Podporujeme malé rodinné tkalcovny, které si osobně vybíráme.
Přádelna nití na výrobu hedvábí v indickém státě Karnataka
Musím si přivstat, abych mohla naskočit do běžného denního rytmu Indů, kteří začínají svůj den s ranním rozbřeskem, aby stihli co nejvíce práce ještě před polední výhní. V době, kdy jindy teprve budím své děti do školy, už mám hodinovou jízdu autem za sebou a vystupuji před velkou halou kdesi na indickém venkově.
Třídírna hedvábných kokonů
Vítáme se se správcem továrny a vykračujeme směrem k výrobě. Velkými vraty vstupujeme ze sluncem zalitého dvora do přítmí první haly. Hned jak si moje oči zvyknou na náhlý stín, otevírá se mi pohled podobný tomu na kokonové burze – na jutových pytlích poskládaných po celé hale jsou vysypané hromady hedvábných kokonů, kam jen oko dohlédne. Jestli jsem na kokonové burze měla pocit, že jsem v moři kokonů, tak tady jsem byla v oceánu.
„Kokony sem byly dovezeny bezprostředně po dokončení obchodů na kokonové burze. Jelikož kokony jsou prodávány s živými housenkami uvnitř, musí k jejich zpracování v továrně dojít nejpozději do dvou až tří dnů, jinak by se ze zámotků začali líhnout motýli, čímž by se porušila stěna kokonu a nekonečné hedvábné vlákno by se zpřetrhalo. Celý zpracovatelský proces proto musí být přesně načasovaný a nesmí docházet k žádným zdržením.“ komentuje můj pohled Divakar.
Uprostřed bílého hedvábného moře sedí na zemi několik žen, které s neuvěřitelnou rychlostí přebírají kokony. Neubráním se myšlence na to, jestli náhodou pohádka o Popelce nemá svou vlastní indickou verzi. Přebírá se samozřejmě podle kvality. Kromě ideálních hladkých bílých kokonů se v každé várce vyskytuje i určité procento, které je třeba vytřídit. Divakar vysvětluje, že kazové jsou všechny poškozené, tedy zmačkané či děravé kokony a dále ty, které jsou ušpiněné od dospělých motýlů – mají na sobě hnědé skvrny. Patří sem i příliš malé kokony, které neobsahují předpokládaných tisíc metrů hedvábného vlákna, nebo kokony, jejichž housenka už není živá (zkušené ruce to poznají zatřesením). Stranou se dávají také zámotky vytvořené dvěma housenkami, z nichž se vyrábí oblíbené dupionové hedvábí. Vytříděné méně kvalitní kokony se nevyhazují – všechny se beze zbytku zpracují a žádný nepřijde nazmar. Využijí se pro výrobu již zmíněných dupionových a dalších méně jakostních přízí a také jako plnivo do hedvábných dek. Při tom se dozvídám zajímavost – dupiony, resp. příze na jejich výrobu, jsou v podstatě minoritním, odpadovým materiálem a neexistují pro ně samostatné přádelny.
Méně kvalitní zámotky a jinak narušené kokony se dávají stranou pro výrobu dupionových přízí
„Je třeba si uvědomit, že pracujeme s přírodním produktem, jehož kvalita je variabilní. Dupionových a jiných méně kvalitních kokonů, které se též pro výrobu dupionového hedvábí používají, je vždy jen malá část, která se nedá na burze koupit samostatně a vzniká až vytříděním klasické várky v třídírně. Její objem je malý a zpracovávat se musí méně pohodlným ručním způsobem. Dupionová příze je vždy jen přidruženým, de facto odpadovým produktem hedvábných přádelen. Ačkoliv zpracování dupionových přízí je nepohodlný ruční proces a není ekonomicky příliš zajímavý, nevyhýbáme se mu – není v souladu s naším myšlením cokoliv vyhazovat. K hedvábí a všemu živému se u nás chová úcta a jeho nevyužití by bylo neuctivé.“
V duchu mne hned napadne, jak je serikultura v jednotlivých zemích odlišná. Zatímco v Číně je hedvábí čistě obchodním artiklem a jeho výroba je hnána zatím stále existující poptávkou, v Indii se k ekonomickým faktorům výroby připojují i ty etické a třeba v takovém Japonsku, kde je výroba hedvábí již po dlouhou dobu neziskovým odvětvím, je serikultura vnímána jako součást kulturního dědictví a jeho produkce dotována státem, aby nezanikla.
Sušení kokonů na výrobu hedvábí
Pokračujeme v prohlídce a jak se blížíme k další hale, proud horkého vzduchu napovídá, co se bude dít dál. Poté, co jsou kokony roztříděny, následuje jejich sušení. Vedle mě stojí veliký kotel, v němž se topí dřevem a jež očividně vytápí dlouhou pásovou klec, která zabírá většinu haly.
„Vytříděné kokony se přenáší ve velkých pytlích do této haly, kde jsou dávkovány na pás. Pás s kokony pecí pomalu projíždí a během čtyř hodin se kokony vysuší do stavu, v němž mohou být skladovány až tři měsíce. Při sušení trvajícím pět a půl hodin se jejich trvanlivost prodlouží až na jeden rok. Usušené zámotky skladujeme v jutových pytlích uložených na suchém a dobře větraném místě bez přístupu světla až do chvíle, kdy je budeme potřebovat.“
Spřádání hedvábných nití pro výrobu hedvábí
Opouštíme vyhřátou sušárnu a vstupujeme do další velké haly, kde se odehrává jádro celé výroby. Již na první pohled je jasné, k čemu slouží. Zde dochází k té kouzelné proměně z kokonu na hedvábnou nit. Smotávání hedvábných vláken ze zámotků očividně funguje stále na tom samém principu, jak ho objevila čínská císařovna, neboť před sebou vidím káď s vodou plnou hedvábných kokonů. Vanou míchá jakési rameno podobné soustavě malířských štětek a na druhé straně z vany putují ven již zachycená vlákna. Lázeň s vodou chápu, ale pořád mi ještě není jasné, jak nějaká chaoticky se pohybující štětka může na tak jemném a vodou slepeném zámotku najít konec téměř neviditelného hedvábného vlákna.
„Nejdříve se kokony nechají namáčet ve vanách s vodou, dokud zcela nenasáknou a neklesnou na dno. Už je to tak od přírody zařízené, že larvy všech bourců, ať už morušových nebo jakýchkoliv jiných, začínají svou kuklu tvořit tak, že ukládají výměšky snovacích žláz (tzn. budoucí hedvábné vlákno) vždy ve stejném směru, a to do tvaru pravidelné osmičky. A v tom je celé kouzlo. Ramena s kartáčky opisují v kádi s vodou tu samou osmičku pouze v opačném směru. Dříve nebo později kartáč zachytí konec hedvábného vlákna a začne jej odmotávat. “
Fíha, osmička, koho by to napadlo! Ne nadarmo je číslo osm šťastnou číslicí v mnoha asijských zemích. Minimálně ve výrobě hedvábí se její magičnost potvrdila. Přestávám sledovat kartáče a můj zrak následuje odvíjené hedvábné vlákno do modré kádinky. Kokony se zachycenými konci vláken putují i s vodou do menších nádob (na obrázcích jsou to ty modré plastové kbelíky), v nichž jsou přemisťovány na smotávací linku.
„Oddělujeme vždy 6–8 kokonů, jejichž konce spojíme do jednoho svazku a odvíjíme naráz. Tedy hedvábná příze je tvořena vždy právě těmi šesti až osmi hedvábnými vlákny. Snímaná příze prochází přes tento červený aparát, což je detektor kvality a v případě, že měřící přístroj zaznamená pokles tloušťky vlákna, aktivuje druhý aparát, který automaticky vyloví z vaničky další kokon a přidá jeho vlákno k ostatním odvíjeným vláknům na této přízi.“
Je tedy jasné, že jemnost hedvábné příze musí být mírně proměnlivá. Na takzvaně nekonečné hedvábné vlákno, které má délku cca 1000 metrů, je navíc vždy třeba po jeho odmotání navázat další. Začínám rozumět indickému značení tloušťky hedvábných přízí, s kterými běžně pracuji. Aby bylo možné míru nestejnoměrnosti příze označovat, funguje systém jejího zápisu. Při klasifikaci kvality hedvábných přízí je uvedeno například označení 20/22 (dvacet na dvacet dva), což dává potřebnou toleranci – rozmezí jemnosti.
Proces odvíjení příze z kokonů je takřka plně automatizovaný – až na krok napojování jedné příze na druhou, který probíhá ručně. Je to z toho důvodu, že na nejkvalitnější nitě je možné použít jen neporušené nejkvalitnější střední části kokonů.
„Počáteční metry vlákna z povrchu kokonu jsou často polámaná, a ještě méně kvalitní je vlákno nejblíže k larvě. Z toho důvodu se navíjecí stroje vždy automaticky zastaví a počkají, až obsluha oddělí koncové a počáteční úseky navazujících vláken.“
Tady tedy na vlastní oči vidím, odkud se bere materiál na všechny ty buretové příze, z nichž se vyrábějí u nás tak oblíbená a cenově dostupnější buretová a šapová hedvábí. Tak cenný materiál jako je hedvábí se totiž zpracovává doslova do posledního gramu a veškerý hedvábný odpad má své další využití. Kvalitní, avšak krátká vlákna se rovnají, česají a následně spřádají na stále poměrně pravidelnou šapovou přízi. I z tohoto procesu vzniká hedvábný odpad a dále se zpracovává na nopkovité buretové příze, které známe pod názvem noil. Tato hedvábí nemají vysoký lesk ani jemnost, ale zachovávají si všechny ostatní kvality hedvábí jako je prodyšnost, lehkost a antibakteriálnost a díky méně jemné struktuře jsou oblíbeným materiálem pro kvalitní konfekci na všední den.
Po odmotání celého vlákna z hedvábného kokonu dochází k obnažení usušené larvy bource. K mému překvapení ani ta neputuje do odpadu.
„V naší výrobě nepřijde nic vniveč. Protože pracujeme s čerstvými kokony, sušíme i skladujeme je ve správných podmínkách, jsou naše larvy velice cenným zdrojem zdravých proteinů. Kupují je od nás továrny, které je dál zpracovávají na kvalitní krmivo pro akvaristiku.“
Tomu tedy říkám bezodpadové hospodaření J. Plné využití potenciálu hedvábných zámotků mi přijde lepší, než tzv. mírumilovné hedvábí, kdy vylíhlí motýli končí po několika hodinách mrtví vysílením na zemi, neboť pro svoji přešlechtěnost a velkou váhu nejsou schopni doletět k potravě.
Převíjení hedvábných přízí pro výrobu hedvábí
Na první pohled se zdá, že poté, co jsou hedvábná vlákna smotána z kokonů a navinuta na cívky, je vlastně hotovo. Ale zdání klame a mě čeká ještě několik hal. V další hale vidím, jak se příze smotaná z kokonů převíjí na další cívky.
„Aby bylo možné z hedvábné příze vytvořit finální produkt, musíme jednotlivé příze přemotat tak, aby vznikla přadena o shodné délce, hmotnosti, jemnosti i kvalitě, a tedy i ceně. Přadena hedvábí mají u nás v Indii pevně stanovenou délku 840 yardů (768 metrů) a příze je do nich ukládána speciálním způsobem ve tvaru osmiček, aby se jemné hedvábí nezacuchalo a jednotlivé příze šly bez problémů oddělit.“
Zase ta osmička! Na její magičnosti opravdu něco bude... Ostatně kdokoli někdy zkoušel sám tkát, ví, že bez osmičky nepořídí – je to osvědčeny trik, jak si osnovní nitě připravit v požadované délce, aniž by se zacuchaly.
Balení přízí pro výrobu hedvábí
V další hale z již standardizovaných přaden vznikají přadena ještě vetší – tady vidím již ta velká kroucená přadena surového hedvábí, jedno jako druhé, jak je znám ze skladů našich tkalcoven nebo z trhů, kde se nakupují. Naši exkurzi zakončujeme v malé místnosti, kde se hedvábná přadena balí a připravují na cestu do tkalcoven.
Unavená si s radostí na chvíli sedám a nějaká dobrá duše mi nabízí šálek horkého čaje masala. Zatímco usrkávám sladkou dobrotu, z poslední haly právě přijíždí bedna s přadeny. Dva zaměstnanci přadena ve skupinách po pěti příčně provazují a vkládají do lisovacího boxu. To opakují tak dlouho až je na sebe navršeno deset řad. Lisovací box pak uzavřou a přadena slisují do pevných balíků po padesáti kusech. Je hotovo – takto zabalené je surové hedvábí připraveno k expedici. Hotová jsem i já, a tak se s díky loučím s našimi milými průvodci a vracím se do hotelu trochu si odpočinout a vše pořádně zapsat.
Uniformní přadena hedvábných přízí se lisují do balíků po padesáti kusech
K hedvábí přistupujte s úctou a pokorou, zaslouží si ji
Po návratu do Čech si v Sartoru na svůj výlet vzpomenu vždy, když v ruce držím hedvábnou látku nebo špulku nití. Přírodní hedvábí bylo pro mě vždy magické a přitažlivé, ale čím více o tomto materiálu vím, tím větší respekt u mě má. Obdivuji přírodní hedvábí nejen jakožto dokonalý výrobek přírody, ale i jako precizní produkt lidské práce. A to jsem popsala jen jednu z mnoha dlouhých kapitol výroby hedvábí. V budoucnu vám snad přinesu reportáž z nějaké z hedvábných tkalcoven, kde vznikají vaše hedvábné látky. A aby byl můj příběh o hedvábí kompletní, navštívím snad časem i chovatele bourců, jež jsou i pěstiteli nezbytných a na výkyvy počasí citlivých moruší.
Indické hedvábí
Naše indická hedvábí jsou vyráběna exkluzivně pro Sartor Bohemia bez asistence třetích stran. Podporujeme malé rodinné tkalcovny, které si osobně vybíráme.
Komentáře(1)